0
(0)
Left
Center
Japonské mýty - Kodžiki
Autor

Posvátný spis šintoismu (japonské náboženství shinto) a nejstarší japonská kniha (kronika z r. 712), jedno z nejvýznamnějších děl světové mytologie.

EAN
8085349973
Počet strán
314
Formát knihy
160x240 mm
Väzba knihy
tvrdá
Weight
667 g
Right
15,00 €
Zamknúť kúpu knihy
Off

Pridať nový komentár

Japonská mytologie, historie a vznik spisu Kodžiki (Kojiki)

Geneze japonského národa není dosud uspokojivě vysvětlena, i když je známo, že se na ní zúčastňovaly prvky rozličného původu. Ještě na začátku historického období osídlili celé Hokkaidó a severní polovinu největšího ostrova Honšú Ainuové (v japonských pramenech zvaní Ezo, Ebisu anebo Emiši), lovecký a rybářsky národ neznámého původu. Žili v zemljankách a některé kulturní črty je spojují s pevninskými etniky. Území Ainuů sahalo poměrně daleko na jih; místní názvy ainského původu jsou doloženy až ze středního Japonska. V jižní polovině Japonska sídlili příslušníci tzv. džómonské kultury. Byli to poměrně primitivní sběrači. Neznali chov dobytka ani zemědělství; jejich jediným domácím zvířetem byl pes a dopravním prostředkem dlabaný člun. Nositelé džómonské kultury se nedají ztotožnit ani s Ainuy, ani s dnešními Japonci.

Přibližně od r. 300 před n. l. se začíná ze severu ostrova Kjúšú šířit jajoiská kultura. Podél pobřeží postupovala rychle na sever, vytlačovala džómonskou kulturu a nakonec ovládla celé Japonsko kromě Hokkaida. Nositelé jajoiské kultury se přistěhovali do Japonska z jihovýchodní Asie. Znali zemědělství, obrábění železa i bronzu a uměli tkát.

Rozličné údaje nasvědčují tomu, že japonský národ se postupně vytvářel z amalgamu kmenů jihovýchodoasijského původu a z kmenů, které pronikaly do Japonska ze severovýchodní Asie přes Koreu; japonizace postihla i Ainuy na severu země. Toto všechno se projevuje nejen v antropologické charakteristice Japonců, ale i v japonské kultuře a jazyce. Japonština svou gramatickou stavbou velmi připomíná korejštinu a altajské jazyky. Ve slovní zásobě je však podobnost mnohem vzdálenější. Jak se zdá, slovník poukazuje nejen na styky s altajskou jazykovou rodinou, ale i s jazyky ostrovního světa jihovýchodní Asie.

Údaje o původu japonského národa jsou sice nevyhnutnou podmínkou pochopení japonské mytologie, avšak ani to není podmínka dostačující. V prehistorickém období Japonci neznali písmo a měli jen ústní literaturu, která se tradovala z pokolení na pokolení. Byl to primitivní folklór, jenž tvořily první příběhy o bozích, zaklínadla a modlitby. Tento obraz se začal měnit od třetího století n. l. (viz N. Konrad, str. 47). Přibližně od té doby zasahuje do ostrovního Japonska vliv vyspělé čínské civilizace. Dostává se do země nejdříve přes Koreu a později i přímo z Číny. Zpočátku se čínské vlivy omezovaly na poměrně úzký okruh aristokracie, proto N. Konrad předpokládá, že tvárnost japonské lidové slovesnosti se v té době ještě příliš nezměnila. Jen v písňové tvorbě se pravděpodobně tehdy ustaluje metrum, které se zakládalo na střídání pětislabičných veršů se sedmislabičnými. Toto metrum se stalo závazným pro pětiveršovou krátkou píseň (tanka) i pro tzv. dlouhou píseň (nagauta). Tanka se vžila pro lyrickou tvorbu, kdežto nagauta byla v podstatě epická a pod čínským vlivem záhy ustoupila do pozadí.

PhDr. Viktor Krupa, DrSc. (nar. 23. 12. 1936, N. Mesto n. Váh.) je  nejvýznamnějším slovenským odborníkem na kulturu Oceánie a Japonska. V letech 1990 až 2002 byl ředitelem Ústavu orientalistiky Slovenské akademie věd a od roku 2002 je předsedou vědecké rady ústavu.

Již téměř čtyřicet let se zabývá jazykovědou, religionistikou a mytologií, především japonskou a polynéskou. Po skončení vysokoškolského studia (v r.1959) absolvoval několik dlouhodobých pobytů v zahraničí, např. v letech 1965-1966 na Havajských ostrovech a na Novém Zélandu (stipendium Wenner-Gren Foundation v New Yorku),  v r.1969 v USA, na Kalifornské universitě v Berkeley (stipendium  National Science Foundation ve Washingtonu), v letech 1970-1971 na  universitách v Münsteru a Tübingenu v Německu (stipendium A. von Humboldt-Stiftung) a v r.1988 na Novém Zélandu (stipendium Aucklandské university). Absolvoval i několik studijních a výzkumných pobytů ve Velké Británii, v Japonsku a v Austrálii.

Několik let externě přednášel nejprve na Filozofické fakultě University Komenského v Bratislavě a později i na univerzitách v Banské Bystrici a v Trnavě.

Uveřejnil celou řadu knih v angličtině (v Holandsku a Velké  Británii), v ruštině a slovenštině (např. Polynézske mýty [1973],  Japonské mýty [1979], Cesty bohov [1988], Polynézania [1988]).  V zahraničních odborných kruzích jsou ceněny především jeho  publikace Morpheme and Word in Maori (Haag 1966), The Maori Language (Moskva 1968) a The Polynesian languages (Routledge &  Kegan Paul; London, Boston, Melbourne a Henley, 1982).

Viktor Krupa se zabývá otázkami mytologie i v posledních deseti letech. Na japonskou tematiku navazuje pobyt hrdiny Swiftových Gulliverových cest v legendárním království Laputa a v Lugnagu. Není náhodou, že „ostrov nesmrtelných“ lokalizuje Jonathan Swift právě v blízkosti Japonska, pověstného dlouhověkostí už ve středověku. O Ostrově nesmrtelných se hovořilo v Japonsku pravděpodobně pod vlivem Číny a pobyt hrdiny v Japonsku se mimochodem stručně zmiňuje i ve Swiftových Gulliverových cestách. Jak je známo, Jonathan Swift měl bohatou knihovnu o objevných plavbách, tehdejší život obyvatel Japonska mu nebyl cizí a epizodu o nesmrtelných struldbruzích, kteří se vyskytovali mezi obyvateli legendárního Lugnagu pravděpodobně začlenil pod vlivem poznatků o tehdejším Japonsku  (viz studii Viktora Krupy Ostrov nesmrtelných, Japonsko a Jonathan Swift, v časopise Asian and African Studies 1998, č. 2, str. 113-117).

V posledních letech se zaměřuje V. Krupa především na mytologii Tichomoří a taktéž na významnou úlohu metafory nejen v pacifických , ale i v indonéských jazycích, zdůrazňujíc skutečnost, že výskyt tzv. orfeovského mýtu, jehož těžištěm je pokus o navrácení náhle zemřelé partnerky ze záhrobí, má společné črty s japonskou mytologií. S japonskou dvojicí Izanagi a Izanami koresponduje vícero velmi podobných mýtů v několika souostrovích Polynésie, například na Novém Zélandě a na Havajských ostrovech, ale i jinde.

V r. 1996  vydal spolu s J. Genzorem encyklopedické dílo Jazyky sveta v priestore a čase. V témže roce vydal – ve vyd. CAD Press Bratislava − i knihu Legendy a mýty Polynésie / Polynéská kosmogonie (Mýty o stvoření světa).

Nedávno Viktor Krupa publikoval kromě řady překladů a odborných článků např. i knihu Národy ostrovnej Juhovýchodnej Ázie a Oceánie (vydavatelství Slovak Academic Press, Bratislava 2006.

Hodnotenie knihy

Načítavam hodnotenie knihy...

Odber noviniek

Prihláste sa na odber noviniek a nezmeškajte tak informácie o našich nových knihách, či atraktívnych zľavách.

email_submit
Súhlasím so spracovaním osobných údajov